Katriščina galerie

vítejte

Povídky

Píseň o Erikovi

PÍSEŇ O ERIKOVI

 

 

Slunce svítí na tu zem,
ne však ku radosti lidu,
 jenž v strachu žije stále jen,
 nemajíc možnost dojít klidu.

Zlé zjevy zlou tam duši tají,
 tváře jako jiní nosí,
 zlé skutky své však neskrývají,
 světlo jiných krutě kosí.

Temné síly vládnou kraji,
 dobro hyne v jejich stínu,
 ač je místní nevzývají,
 nesou na tom také vinu.

Ubozí jsou lidé zdejší,
 v dírách vždy jak krysy zmizí.
 Jen když je jim venek vnější,
 jen když trpí někdo cizí!

Slepota jim rozum kalí
bojí se i šera z lesů,
 hrůzou se pak zalykají
z magie a jejích děsů.

Tak ta lůza v skrýši hnije,
 zatímco zrůdy plení půdu,
 cesta k spáse obtížná je
proti všem a proti proudu.

Ghůlové a vampíři,
 mrtví z hrobů vstávající,
 strigy, draci, barbaři,
 drtí lidstvo liknající.

Což se nikdo nepostaví,
 té mase hnisu v světa lůně,
 což nevadí, že zlo slaví,
 že unavená země stůně?

Jen v recích malá jiskra dýmá.
 jen oni mohou vrátit zpět,
 svobodu co zlo ji třímá,
 o jednom z nich vám budu pět.

O rytíři

Západně od Bouřných hor,
království zvané Noridor,
v cestě do Mardonu leží.
Neznat ho lze jenom stěží,
neb proslulo širým lánem
dávnou bitvou s Temným pánem,
jenž tu po své vládě stínu
bídně mečem reka zhynul.
Zdejší kraj zelené nížiny,
často plodí hrdiny.
Ten o němž mluví tato píseň,
nejednu už zažil tíseň,
přesto dál se hodlá bít,
za lidi a jejich klid.

Sám či jako pěšák s vojsky,
Erik, rytíř noridorský,
válku vede každým dnem
s vetřelci a černým zlem.

Hle, tam jde a sotva ví že,
já popíšu ho vám teď blíže.
Čím začít mám je těžká věc,
snad tím, že není krasavec.

Přes dva křížky stár je asi,
jako kaštan hnědé vlasy
padají mu na ramena.
Vzhled pro něj nic neznamená.
Nenosí se jako páv,
rád je, že je živ a zdráv.

Strasti jako v kalendáři,
vráskou píšou v jeho tváři.
Přísně hledí oči šedé,
dolů orlí nos nás vede,
k retům úzkým jako svíce,
co povědět mám o něm více?
Své rodiče on nepoznal,
co sirotu jej rytíř vzal,
do svého domu na výchovu.
Když šestnáct jar už bylo tomu,
do Algolu spěchal čile,
toužil zažít nové chvíle.

Tvrdě cvičil v tamním řádu,
nad zbraní by získal vládu.
Tři léta tam cedil krev,
rval se zdatně, jako lev.

Vytrvat, to byla výzva,
však svědčí o tom v skráni jizva,
jenž šeredu z něj dělá pro ty,
kdož neprojdou přes trampoty,
co je život rekům chystá,
vždyť cesta dobra není jistá.

 

První úkol

První úkol pro rytíře,
vyzkouší ho v jeho víře.
Určí kam se přikloní,
bude-li dobrý nebo zlý.

Do pevnosti v horách kdesi,
Erik jede tmou a lesy.
Zjistit má proč tamní pán,
ke králi nejde ač je zván.
Na Torenoru toť se ví,
zjistí, že pán churaví.
Nevěří mu ale zcela,
mluví s ním jen jeho dcera.

Večer divné věci slyší,
jsou snad dílem místních myší?
Neklidné ho trápí spaní,
na hradě už nemá stání.
Vyrazí tak na lov ven,
lišku marně honí jen.
Cestu ztratí, sám je s koněm,
nenaleznou stopu po něm.

Už se trochu noci bojí,
náhle před ním dívka stojí.
Bílou barvou šat jí září,
překrásná je ve své tváři.
Hlasem jemným medovým,
„jak zpět to vám nepovím,“
řekla, ale hned se jala
mluvit by ho varovala,
před čarodějem co ji drží
v kutlochu svém v jedné strži.
Mocný je a věc je jistá,
hrozné pletky že prý chystá.
Selge jeho jméno zní,
temné čáry dělat ví.
Dokud žít tu Selge bude,
zlo pokvete rychle všude.

Dívka zmizí, záře zhasne,
Erik ještě chvíli žasne,
chlad noci se ho ale zhostí,
až k ránu trefí do pevnosti.

Ve skalách

Co se v horách dělo dále,
Erik proklínati musí,
nezbaví se nikdy ale
pocitu viny, jenž ho dusí.

Stopař Raeld jednou vzal,
sám bez velké schrumáže,
Erika do nízkých skal,
že mu něco ukáže.

Ve stráni kde šero jest,
neb tam světlo nezasvítí,
kde ni kvítek může kvést,
dvě postavy vidět jíti.

Schází k malé rozsedlině,
slunce téměř zapadá,
cáry mlhy leží líně,
na něčem, co se hrobem zdá.

Mělký hrob to bez kříže,
spíše jako malý val.
Raeld tiše poví že,
držet by se měli dál.

Za skálu pak záhy zajde,
však Erik stojí jako sloup,
tuší, že tu něco najde,
vtahován je hloub a hloub,
tím místem děsným s pachem smrti.
Náhle jak když sirén dav,
k hrobu blíže jít ho nutí,
nelíbí se mu ten stav.

Mlha stoupá, hned se kroutí,
tisícem spárů by se stala,
plní díry a zákoutí,
ráda by reka omotala.

V hlavě Erik slyší dutý,
hlas co po krvi se táže,
je odporný a je krutý,
mlha dál mu údy váže.

„Krev, chci krev!“ hlas ten šeptá,
ze spárů se stává změť,
„kdo jsi?“ se ho Erik zeptá,
„Aderain,“zní odpověď.
„Upír jsem, však žádný strach,
vězení mé pevně stojí.
Byl jsem magik, byl jsem vrah,
dnes se mne jen brouci bojí.

Otázky ti tíží mysl,
odlehčím ji lehce, hochu.
Uznej, že to nemá smysl
odmítat pro krve trochu.“

Nač prodlužovat příběh mám,
Erika mysl zastřel kal,
před magií stál tam sám,
tak mu kapku krve dal.

O Slegem tak zvěděl mnoho,
však pro víc se vždy navracel,
třikrát dlel u hrobu toho,
třikrát pro něj krvácel.

Selgeho lest

Po pár dnech pak Erik v hradu,
od bílé dívky dostal vzkaz.
Tušil lež a tušil zradu,
jenž zlomila mu málem vaz.

Na setkání místo víly,
na kopci zvaném Smrkovník,
barbaři se objevili.
Tak nerovný boj začal dík
tomu že jich více bylo.
Erik s přítelem byl sám
a není mi vůbec milo,
že zraněn byl říkati Vám.

Ústupem si život kryli,
na krajinu večer pad´,
Selge přišel v onu chvíli,
Erika by zabil rád.

Úsměv z tváře hned mu zmizel,
Erik z posledních svých sil,
překonal veškerou svízel
a čaroděje udeřil.

Ten rozplynul se v oblak par.
Erik trpěl, toužil žít,
od hvězdy dostal tento dar,
od těch dob mu zdobí štít.
Jen jemu svoje stříbro dala,
jeho září zalila,
by ho z krve vykoupala,
láskou svou ho chránila.

Na Torenoru potom ležel.
Stálo ho to spoustu sil,
postupně však jak čas běžel,
úplně se zotavil.

Setkání s osudem

Spolu s Raeldem a Taraolem
s příšerou co škodí kolem,
rozhod´se Erik zatočit,
aby se lidé měli líp.

Zrůda Torog kraj ten souží,
kolem vesnic lstivě krouží.
Malé děti matkám bere,
ta ubožátka potom žere.

Však ani druzi zdatní v boji,
před Torogem neobstojí.
Unikne jim, zmizí v mlází,
smutně reci do vsi schází.

Erik sám jde, vzadu bloumá,
předtucha s ním špatná cloumá.
A vskutku, i když nebyl zván,
stojí před ním Aderain!
„Pohleď na své dílo reku,
tvé tři kapky změnili se v řeku,
jež mi v žilách koluje.
Tomu kdo mi daruje
život, zavázán jsem službou,
ta je dána tvojí tužbou
na marách Selgeho zřít,
jeho smrt na štítě mít.

A jak řekne tak se stane,
vánek který krajem vane,
ve vichr se rázem změní
a najednou Erika není.

Svět se míhá, hlava točí,
přátelé mu mizí z očí.
A tak díky kouzlu stojí
tam, kde se místní temno rojí.

V Selgeho hradu práce dosti,
bastardy vraždí bez milosti.
Pak s pomocí bílé panny,
v Selgeho kobku bortí brány.
Tam zabíjí čaroděje,
jenž ani neví co se děje.

Nehoní se za zásluhou,
ten úspěch není žádnou vzpruhou,
neb ví, že zlo jenž vzkřísil k žití,
horší průběh bude míti.

Pán Torenoru dlouze stonal,
až znenadání tiše skonal.
Měla to v rukou cizí moc,
upíři mohli za nemoc,
jenž vampíra z něj učinila,
útrapy jeho zavinila.
Však nenechal ho Erik vstáti,
musel zpět se v rakev bráti.

Země v ohrožení

Vrátil se Erik do nížiny,
spravit krále o noviny,
jenž zvěděl v horách o invazi,
co chystají cizí vrazi.

Lítě chtějí vtrhnout v zemi,
na hranicích už hrady plení.
Za dobu co byl Erik z hor,
obsadili i Torenor.

Padl Drikol, padla Brána,
neradostná začla rána.
Bez naděje, bez zrodu.
Lockhorn táhl z východu,
barbaři pak z jihu zas,
nastal smutný, šedý čas.

U Zorenothu na severu,
hlas mi vázne na mou věru,
Temný princ se objevil.
Město bránilo se ze všech sil.

Náš Erik postavil se směle,
barbarům v armádě čele.
Však byla to moc velká síla,
obrana města polevila.

Jen pár rytířů z Noridoru,
jak trosečníci v chabém voru,
hájili jednu malou věž,
zoufalá to byla řež.

Však lidé našli v hoři chuť,
bít nepřátele buď jak buď.
Najednou je hrdost hřála,
štěstěna jim za to přála
a ač jich stovky život daly,
vzít vítězství si nenechali.
Na městských pláních pot svůj pili,
vetřelce ale porazili.

Hrdina Nadir v stejnou chvíli,
kdy lidé hordy odrazili,
s Temným princem vedl klání.
Ten o prohře zatím neměl zdání,
strašlivě se dobru vzpouzel,
užíval při tom černých kouzel.

Když znaven byl a bál se konce,
utíkal,měl však v patách honce,
jenž dostihli ho v lesa stínu,
kde zahnali ho na mýtinu.
Tak Erik s Ardem, druhem svým,
skoncovali s tím princem zlým.

Ni tato smrt nesmyla špínu,
co uvrhla zem v náruč splínu.

Král Fred ještě nemá vousy,
a už kolem moudra trousí.
Však všechny tyto chytré rady,
nepochází z jeho hlavy.
Za krále-dítě vládnou jiní,
ty za zkázu Erik viní.

Jednat o míru s muži těmi,
co podrobit si chtěli zemi,
Erik vnímá jako zradu.
Nad Noridorem dostal vládu
Lockhorn, cizí vojevůdce,
i to odsoudil Erik prudce.
Ještě víc se divit musí,
když noridorští jdou jak husy,
za tím samozvaným lordem,
co dosáh´ svého hnusným mordem,
nejen tisíců lidských těl,
ale hlavně, jak on chtěl,
mordem jejich cti a ducha.
Erik prokoukl ho tucha,
že Noridor ke vší strasti
počal se řítit do propasti.

Však i když ví, že je v tom sám,
nenechá potopit prám,
jímž se rodná zem teď stává.
Ach, kam poděla se její sláva…

…A tak slunce svítí na tu zem,
ne však ku radosti lidu,
jenž v strachu žije stále jen,
nemajíc možnost dojít klidu…
Žádné komentáře
 
taduchepa@email.cz